Jak jsme objevili strakáče
Čas dozrál na to, pořídit si psa. Získali jsme veliký byt na konci města, v těsné blízkosti lesů a rybníků, dcera již povyrostla, takže zvládne díl zodpovědnosti, jen teď zbývá vybrat toho pravého. Vzhledem k tomu, že jsme v oblasti pejskaření začátečníci, vyloučili jsme pejska z útulku. Takže zbývá vybrat nějaké plemeno, které bude odpovídat naším požadavkům.
Pejsek musí mít přátelskou povahu k lidem i ke psům, aby dcera samostatně venčící nemusela řešit nějaké problémy. Pejsek nesmí vyžadovat péči o srst, tedy žádné stříhání, česání, pejsek nesmí být moc velký – aby ho dcera na vodítku dokázala udržet, ale ani moc malý protože takového odmítá venčit dvoumetrový páníček a v domácnosti se třema dětma bychom ho určitě někde skřípli nebo zasedli. Pejsek nesmí být lovecký, aby nám neutíkal za zvěří, chceme ho brát všude s sebou, na kolo, na běžky, na vodu, na celodenní výlety a musí vypadat jako pes.
A tak jsme něco vybrali, nadchli se a vzápětí to vyloučili. Jednou jsem listovala atlasem a ukazovala manželovi vhodné kandidáty, nic nebylo to pravé, až ukázal na jeden obrázek a řekl: „Nějakého takového bych chtěl.“ „No, to je ale určitě nějkej loveckej, to ne“, otočila jsem stránku, ale Pak jsem se k němu vrátila a zjistila nejen to, že není lovecký, ale že je to přesně to, co hledáme, navíc s bonusem české národní plemeno.
To byla tedy klika, že jsme měli zrovna atlas, ve kterém strakáč je, moc takových není, protože je to plemeno dosud neuznané FCI. Do té doby jsem o něm nikdy neslyšela, natož aby snad někdo v mém okolí ho měl. Takže bylo rozhodnuto.